Van Gend en Loose je jeden z nejdůležitějších judikátů Evropského soudního dvora, neboť jím byl v roce 1963 zakotven princip přímého účinku, tedy použitelnost práva Evropské Unie.
Zásada přímého účinku nevyplývá z primárního evropského práva, nýbrž právě z rozhodnutí Van Gend en Loos. Jedná se o princip evropského práva, který zajišťuje přímou aplikovatelnost práva Evropské unie, kdy orgány členských států musí při aplikaci práva dát přednost přímopoužitelné normě EU před jakýmkoli vnitrostátním pravidlem, i když není pravidlo implementováno do vnitrostátního práva.[1]
Nizozemská vláda převedla formaldehyd do jiné tarifní skupiny, čímž zvýšila celní tarif (clo). Firma Van Gend en Loose, která se zabývala dovozem formaldehydu, se před vnitrostátním soudem snažila domoci možnosti dovozu zboží za nižší clo na základě článku 12 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (dále jen Smlouva o EHS). Vnitrostátní soud proto položil Evropskému soudnímu dvoru dvě předběžné otázky: 1) Zda článek 12 Smlouvy o EHS má vnitřní účinek, jinými slovy, zda procesní subjekty mohou na základě tohoto článku uplatnit individuální práva, kterým musí soudy poskytovat ochranu a 2) pokud tomu tak je, zda uplatnění dovozního cla vůči žalobkyni v původním řízení ve výši 8 procent na dovoz močovino-formaldehydu ze Spolkové republiky Německo do Nizozemska představuje nedovolené zvýšení ve smyslu článku 12 Smlouvy o EHS nebo zda se jedná o rozumnou úpravu dovozního cla platného před 1. březnem 1960, která, ačkoli znamená aritmeticky zvýšení, nesmí být pokládána za zakázanou ve smyslu článku 12.
Soudní dvůr argumentoval tím, že cíl vytvoření společného trhu předpokládá, že Smlouva o EHS je více než jen dohoda mezi členskými státy, což dle soudu potvrzuje i preambule, která hovoří nejen ke státům ale i k národům. Dále konstatoval, že komunitární právo vytváří nový právní řád, v jehož prospěch členské státy v určité míře omezily svou suverenitu, a jehož subjekty jsou nejen státy ale i jejich státní příslušníci. Nezávisle na vnitrostátní právní úpravě tak komunitární právo zakládá práva těmto příslušníkům, a to jak výslovně, tak prostřednictvím jasně definovaných závazků států a orgánů Společenství. Článek 12 Smlouvy, který představuje bezpodmínečný zákaz cla a poplatky s rovnocenným účinkem cel, vytváří závazek státu zdržet se zavádění cel bez možnosti výhrady z jeho strany. Tím je ustanovení tohoto článku schopné přímého účinku ve vztahu mezi státem a jednotlivcem, čímž zodpověděl první předběžnou otázku nizozemského soudu. Konstatováním, že zvýšením celního tarifu na dovoz daného zboží bylo porušením Smlouvy o EHS, zodpověděl otázku druhou.[2]
[1] http://www.ius-wiki.eu/evropske-pravo/pfuk/evropa/zkouska/otazka-27
[2] Rozhodnutí Evropského soudního dvora N. V. Algemene Transport‑en Expeditie Onderneming Van Gend en Loos v. Netherlands Fiscal Administration (26/62) z roku 1963