Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v případě, kdy po srážce s autobusem, byl otec v tu dobu dvou malých a nezletilých dětí zraněn tak, že byl trvale odkázán na péči zdravotníku kvůli trvalému poškození mozku a nebyl se o sebe schopen postarat. Matka dětí o pár let později zemřela také a soudy řešily, zda mají děti stále nárok po žalované požadovat odškodné za odčinění duševních útrap.
Stanovením doby k uplatnění práva zákon sleduje nastolení právní jistoty ve vztazích mezi účastníky. Smyslem promlčení je čelit komplikacím, které by mohly vznikat při časově neomezené možnosti uplatnit sporné právo u soudu, proto zákon i podle zásady, že každý má náležitě pečovat o svá práva, stanoví časové omezení uplatnitelnosti práv.
Nejvyšší soud vyšel z jazykového výkladu § 622 OZ [1], z nějž zcela jednoznačně plyne, že újmou na zdraví je míněna újma při poškození zdraví samotného nezletilého podle § 2958 OZ, nikoliv jiné osoby. Ustanovení § 2959 OZ neupravuje nároky poškozeného na náhradu újmy při ublížení na jeho zdraví, nýbrž nároky třetích osob na odčinění duševních útrap, jejichž příčinou je usmrcení nebo zvlášť závažné ublížení na zdraví osob jim blízkých. Jde o odčinění zásahu do práva na rodinný život sekundárních obětí, k němuž došlo usmrcením či zvlášť závažným ublížením na zdraví jejich rodinného příslušníka. Jakkoli duševní útrapy, smutek a stres působí na sekundární oběti jako psychicky nepříznivé a zatěžující stavy, které ve svém důsledku mohou mít i vliv na jejich celkový zdravotní stav, nelze je pokládat za ublížení na zdraví ve smyslu § 2958 OZ.
NS však nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že subjektivní promlčecí lhůta počala běžet dnem, kdy se matka žalobců z dopisu řidiče obviněného v trestním řízení dozvěděla o osobě škůdce, přičemž o vzniku újmy věděla již od okamžiku nehody, která otci žalobců přivodila poranění hlavy. Počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty se sice neodvozuje od vzniku nároku, nicméně vědomost o něm nemůže nabýt oprávněná osoba dříve, než nárok objektivně vzato vznikl. Rozhodně neplatí zjednodušení přijaté odvolacím soudem, že újma vzniká již okamžikem škodní události, jestliže se od počátku nepříznivý zdravotní stav poškozeného ani následně ve výsledku nezlepšil. sama okolnost, že se poškozený ocitl v těžkém zdravotním stavu, nepostačuje pro vznik nároku podle § 2959 OZ, nýbrž musí být definitivně potvrzeno, že jde o stav trvalý, tedy ustálený. Subjektivní promlčecí lhůta pak může počít běžet až od okamžiku, kdy oprávněné osoby nabyly vědomost, že zvlášť závažné ublížení na zdraví osoby jim blízké je nezvratně nezlepšitelným stavem. Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty v případě nezletilých dětí pak postačuje, že se informace o ustálení nepříznivého zdravotního stavu osoby blízké dostala jejich zákonnému zástupci. Nelze tedy tento okamžik oddalovat až do nabytí mentální způsobilosti nezletilých uvědomit si v plném rozsahu existenci nároku. Jestliže ovšem zákonný zástupce není schopen plnit povinnosti v tomto směru, odkládá se běh promlčecí lhůty podle § 645 o. z. do doby, než je nezletilému ustanoven opatrovník, a již běžící lhůta se staví, aby následně pokračovala po jednom roce od odpadnutí této překážky.
Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 25 Cdo 1887/2021-115 ze dne 17.2.2022
[1] jedná-li se o újmu na zdraví nezletilého, který není plně svéprávný, počne promlčecí lhůta nejdříve běžet, až se nezletilý stane plně svéprávným.