Nejvyšší soud odmítl dovolání, kterým obviněný brojil proti závěrům ve výroku o vině. Jeho skutek byl kvalifikován jako zločin loupeže dle § 173 TZ. Obviněný založil dovolání na námitkách, které byly v podstatě opakováním jeho obhajoby z původního řízení a které byly postaveny na tvrzení, že soudy učiněná skutková zjištění nevyplývala z provedených důkazů.
Obviněný poškozenému několikrát sděloval, že si peníze vezme, že ví, kde jsou, poškozenému nejméně 2x vyhrožoval, že ho zmlátí a peníze si vezme, se slovy „tak to uděláme postaru, já dopiju panáka, dobiju tě a všechno mi to dáš, stejně tomu nezabráníš“ vstoupil do prostoru za barem, udeřil poškozeného otevřenou dlaní do tváře. Poškozený mu ani poté peníze nevydal. Obviněný poté ustoupil o krok zpátky, dal si ruce za záda, což v poškozeném vyvolalo dojem, že obviněný vůči němu použije zbraň, proto poškozený opustil bar a přivolal Policii ČR. Obviněný využil nepřítomnosti poškozeného v baru a vytrhl zásuvku, ve které byla v číšnickém fleku uložena tržba ve výši 8 000 Kč, kterou následně odcizil. Obviněný postavil své dovolání na argumentaci, že zjištěný skutkový stav nevyplývá z provedených důkazů, neboť dle jeho názoru, nemohlo být jasné, že zásuvku vytrhl on, protože poškozený se v tu chvíli nacházel venku. Dle obviněného tedy došlo k pouhé spekulaci. Obviněný se s touto argumentací nejprve odvolal. Jeho odvolání bylo ovšem zamítnuto.
Nejvyšší soud nejprve zdůraznil, že dovolání neplní funkci dalšího odvolání. Obviněný se svým útokem dopustil zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 TZ, tím, že užil proti jinému násilí a pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. V obecné rovině je nutné zdůraznit, že trestný čin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn. Tedy, i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle § 21 odst. 3 TZ, protože čin byl již dokonán. Z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže není rozhodná ani hodnota věci, není rozhodné ani to, že poškozenému nevznikla žádná majetková škoda, protože např. neměl žádnou věc u sebe, což je důsledkem toho, že § 173 TZ chrání dva zájmy, a to jednak majetek, jednak svobodu rozhodování.
Pokud tedy obviněný považoval za neprokázané skutkové zjištění, spočívajícímu v tom, že „využil nepřítomnosti poškozeného v baru a vytrhl zásuvku, ve které byla v číšnickém fleku uložena tržba ve výši 8 000 Kč, kterou odcizil“, nejde o rozhodné skutkové zjištění učiněné soudem prvního stupně, které by bylo určující pro naplnění znaků trestného činu loupeže, jak požaduje § 265b odst. 1 písm. g) TŘ. Zločin loupeže obviněný dokonal tím, že užil proti poškozenému násilí a pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, konkrétně tím, že po poškozeném požadoval pod různými záminkami peníze, opakovaně mu vyhrožoval, že ho zmlátí a peníze si vezme, že ví, kde jsou, a současně ho udeřil otevřenou dlaní do tváře. Tato rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty zločinu loupeže, ovšem obviněný v dovolání ani zmínkou nenamítal.
Zdroj: Usnesení Nejvyššího soudu České republiky č.j. 7 Tdo 243/2023-292 ze dne 12.4.2023