Ústavní soud v květnu tohoto roku zrušil rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť rozhodnutí porušila právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Stěžovatelka musela v důsledku mimořádných opatření v boji proti pandemii COVID-19 rodit v porodnici bez přítomnosti otce dítěte. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem zamítl žalobu, jíž se každý ze stěžovatelů (otec, matka i dítě) domáhal vůči státu zaplacení částky 50 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v příčinné souvislosti s mimořádným opatřením Ministerstva zdravotnictví ze dne 27. 3. 2020 k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19, kterým byla zakázána přítomnost otců u porodu. Městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že přítomnost otce u porodu není základní právo.
Obvodní i městský soud odůvodnily odmítnutí nároku stěžovatelů tím, že předmětné mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví není rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., přičemž současně zdůraznily nedostatek aktivní legitimace související s tím, že stěžovatelé nebyli účastníky řízení, v němž bylo toto opatření vydáno. ÚS tuto argumentaci označil za přílišný formalismus, který ve výsledku popírá ústavně garantované základní právo jednotlivce domáhat se náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci.
Ústavní soud stížnosti stěžovatelů vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil. Vycházel z toho, že účast otce u porodu spadá do rozsahu základního práva na rodinný život zaručeného čl. 32 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Narození dítěte je totiž dle soudu velmi významným, ne-li dokonce tím nejvýznamnějším okamžikem rodinného života, jehož společné prožití je s to posílit vzájemná a společná pouta mezi matkou, otcem a dítětem. Ústavní soud proto neakceptuje, že by právo matky, otce a dítěte být spolu v okamžiku porodu a chvílích bezprostředně následujících mělo zůstat mimo rámec ústavní ochrany
Zdroj: nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3319/22