Okresní soud v Prostějově dne 9.9.2019 prohlásil za mrtvého otce navrhovatelek, který se pohřešuje od 7.8.2011. Otec navrhovatelek toho dne jako podnikatel odjel na motorce od své matky s tím, že jede vyřešit dluh. Od toho dne nebyl žádný další jeho pohyb zjištěn a nalezena byla pouze odstavená motorka, kterou dle vyšetřování odstavila zřejmě osoba cizí. Soud určil den, který se pokládá za den jeho smrti 9. 9. 2019, tedy den vyhlášení rozsudku. Navrhovatelky se odvolaly s tím, že požadovaly stanovení dne smrti na 7.8.2011, tedy zpětně ke dni zmizení.
Krajský soud rozsudek změnil pouze tak, že za den smrti pokládá 1.1.2019, jinak rozsudek soudu 1. stupně potvrdil. Při určení data smrti vycházel odvolací soud ze 7leté ochranné doby a konstatoval, že jako den smrti nemůže být určen den předcházející konci ochranné doby. S tímto závěrem doplnil, že to nezmění ani navrhovatelkami tvrzené obtíže spojené s ochranou dobou, jako závazky spojené s pozůstalostí, či potíže s životním pojištěním pohřešovaného. Navrhovatelky se proto odvolaly.
Podle ustanovení § 71 odst. 1 OZ, na návrh osoby, která na tom má právní zájem, prohlásí soud za mrtvého člověka, o němž lze mít důvodně za to, že zemřel, a určí den, který se pokládá za den jeho smrti. Dále dle § 72 OZ byl-li člověk prohlášen za nezvěstného a vyplývají-li z okolností vážné pochybnosti, zda je ještě živ, ačkoli jeho smrt není nepochybná, může ho soud prohlásit za mrtvého na návrh osoby, která na tom má právní zájem, a určí den, který nezvěstný zřejmě nepřežil. Má se za to, že tento den je dnem smrti nezvěstného. Zmiňovanou ochranou dobu obsahuje § 74 OZ, který říká, že člověka, který se stal nezvěstný tím, že opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje, avšak nebyl za nezvěstného prohlášen, lze prohlásit za mrtvého nejdříve po uplynutí sedmi let od konce roku, v němž se objevila poslední zpráva, z níž lze usuzovat, že byl ještě naživu. NS konstatoval, že dikce „den, který zřejmě nepřežil“ nechává soudům prostor pro volnou úvahu o určení konkrétního dne smrti. Den, který nezvěstný zřejmě nepřežil, se přitom nemusí podle okolností konkrétního případu shodovat s uplynutím ochranné doby, ale může tomuto okamžiku i předcházet. Určení dne, který se pokládá za den smrti, před konec ochranné doby, předvídá dle soudu i odborná literatura[1], komentující § 56 ZŘS, v němž se uvádí, že je nutné určit takový den, který se vzhledem ke všem zjištěným okolnostem jeví jako nejpravděpodobnější, a oproti výše citovaným komentářům dokonce naopak předestírá závěr, že v případě, kdy nezvěstný zmizel náhle a lze předpokládat, že se stal obětí násilného trestného činu či nějaké nehody, bude tímto nejpravděpodobnějším dnem den zmizení nezvěstného. Smysl a účel ochranné sedmileté doby spočívá především v tom, aby uplynutím této doby, po kterou zde nebudou žádné zprávy, z nichž by bylo možné usuzovat, že byl nezvěstný stále živ, byl dosažen dostatečně vysoký stupeň pravděpodobnosti, že nezvěstný již není naživu, a byla tak minimalizována možnost negativních důsledků rozhodnutí o prohlášení za mrtvého pro nezvěstného člověka, byl-li by tento člověk ve skutečnosti stále naživu. NS proto zrušil rozhodnutí obecných soudů a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Zdroj: Rozsudek NS č.j. 24 Cdo 1761/2021-268 ze dne 29.6.2023
[1] DOLEŽAL, M. In: JIRSA, J. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Soudcovský komentář. Komentář k § 56