Podle § 25 odst. 1 písm. w) zákona o daních z příjmů za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat zejména finanční výdaje (náklady), kterými se pro účely tohoto zákona rozumí úroky z úvěrových finančních nástrojů a související výdaje (náklady), včetně výdajů (nákladů) na obstarání, zpracování úvěrů, poplatků za záruky, pokud je věřitel osobou spojenou ve vztahu k dlužníkovi (§ 23 odst. 7), a to ve výši finančních výdajů (nákladů) z částky, o kterou úhrn úvěrových finančních nástrojů od spojených osob v průběhu zdaňovacího období nebo období, za něž se podává daňové přiznání, přesahuje šestinásobek výše vlastního kapitálu, je-li příjemcem úvěrového finančního nástroje banka nebo pojišťovna, nebo čtyřnásobek výše vlastního kapitálu u ostatních příjemců úvěrových finančních nástrojů.
V případě, že podmínkou pro poskytnutí úvěrového finančního nástroje dlužníkovi věřitelem je poskytnutí přímo souvisejícího úvěru, zápůjčky nebo vkladu tomuto věřiteli osobou spojenou ve vztahu k dlužníkovi, považuje se pro účely tohoto ustanovení a vzhledem k tomuto úvěrovému finančnímu nástroji věřitel za osobu spojenou ve vztahu k dlužníkovi. Toto ustanovení je známé jako tzv. test nízké kapitalizace, které omezuje daňovou uznatelnost finančních nákladů z úvěrových finančních nástrojů, pokud je věřitelem spojená osoba.[1]Ustanovení má zabránit umělému přelévání zisku v rámci podnikatelské skupiny, za účelem úniku zdanění.
Žalobce jako právnická osoba uzavřel komisionářskou smlouvu mezi jeho „sesterskými“ společnostmi, na jejímž základě komitenti udělili komisionáři pokyn, aby komisionář svým jménem, avšak pro a na účet komitentů obstaral emisi dluhopisů a zajišťoval po technické stránce distribuci výtěžku z emise dluhopisů a jejich splácení investorům do doby jejich splatnosti. V prospektu dluhopisů bylo stanoveno, že dluhopisy byly vydány za účelem zajištění finančních prostředků na refinancování dřívějšího zadlužení komisionáře, jako emitenta, a jednotlivých ručitelů (komitentů) s tím, že emitent zajišťoval financování vybraných členů skupiny jako komisionář na základě komisionářské smlouvy.
Finanční úřad jako správce daně na základě daňové kontroly dodatečným platebním výměrem doměřil žalobci daň z příjmů právnických osob vyšší o 2 346 310 Kč, než bylo vyměřeno a tím žalobci vznikla i povinnost zaplatit penále ve výši skoro půl milionu Kč. Žalovaný následně zamítl odvolání žalobce a tím platební výměr potvrdil. Žalovaný poroto podal proti rozhodnutím žalobu ke krajskému soudu.
Krajský soud konstatoval, že pokud jde o samotnou ekonomickou podstatu posuzovaných transakcí, smyslem a důsledkem uzavření komisionářské smlouvy a emise a úpisu dluhopisů bylo získat externí financování pro žalobce a další komitenty. Transakce nebyly činěny s cílem přesunout finanční prostředky mezi spojenými osobami, aby došlo k daňovému úniku. Zmiňované ustanovení § 25 odst.1 písm. w), proto nelze na daný případ použít. Soud tedy rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Zdroj: Rozsudek Krajského soudu v Brně č.j. č. j. 31Af 47/2021-71
[1] jedna osoba se podílí na vedení nebo kontrole jiné osoby, kdy se shodné osoby nebo osoby blízké podílejí na vedení nebo kontrole jiných osob, tyto jiné osoby jsou vzájemně osobami jinak spojenými.