Nejvyšší soud v létě tohoto roku zamítl dovolání města Aš, jako žalovaného, které podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni. Věc se týká klasického právního případu – uklouznutí na neudržovaném chodníku v zimě. Kdo byl v tomto konkrétním případě zodpovědný, zjistíme v dnešním článku.
Žalobce v lednu roku 2019 uklouzl na neudržovaném chodníku, který byl ve vlastnictví města Aš. Tímto pádem si žalobce zlomil nohu. Chodník byl v celém úseku pokrytý neuklizeným, částečně rozšlapaným sněhem, žalobce se po něm pohyboval opatrně. Navíc měl obuté pevné zimní boty s hrubou podrážkou, nic nenesl a šel nejkratší cestou z parkoviště do domu, kde bydlí. Soud prvního stupně z toho dovodil, že nebyla prokázána závada ve schůdnosti ve smyslu § 26 odst. 7 a § 27 odst. 3 silničního zákona, za kterou by vlastník chodníku objektivně odpovídal. Dle prvostupňového soudu přichází v úvahu nedbalostní odpovědnost žalovaného za škodu v režimu občanského zákoníku. Konstatoval, že je však vyloučena podle § 2914 OZ, tím, že žalovaný k provádění zimní údržby komunikací ve městě využil smluvního pomocníka, Ašské služby s.r.o., který jednal samostatně, byl pečlivě vybrán a bylo na něj dostatečně dohlíženo.
Odvolací soud změnil mezitimním rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně. Určil, že nárok žalobce je dán. Dle Krajského soudu, se žalobce nezranil kvůli náhlé a nepředvídatelné závadě ve schůdnosti chodníku. Stalo se tak v důsledku zanedbání povinnosti údržby komunikace vlastníkem chodníku/společností, kterou si vlastník na tuto činnost najal. Odvolací soud vyvrátil závěr o nedostatku pasivní legitimace žalovaného města s odkazem na § 2914 OZ. Za situace, kdy žalovaný jako osoba zavázaná uživatelům komunikací, použil subdodavatele pro plnění své zákonné povinnosti, je třeba posoudit nárok na náhradu škody podle § 1935 ve spojení s § 1723 OZ. To znamená, plní-li dlužník prostřednictvím jiné osoby, odpovídá tak, jako by plnil sám. Žalovaný tedy odpovídá za vzniklou škodu podle § 2910 a § 2951 a násl. OZ, protože porušil povinnost údržby svých komunikací.
Proti tomuto podalo město Aš dovolání. Nejvyšší soud shrnul, že v souvislosti se správou a údržbou pozemních komunikací vedle sebe působí obecná povinnost hradit újmu způsobenou porušením zákonné povinnosti plynoucí zejména z § 9 silničního zákona podle § 2910 OZ a speciální právní úprava objektivní odpovědnosti za závady ve sjízdnosti a schůdnosti podle § 26 a § 27 silničního zákona. Splnění povinností při správě komunikací není, dle NS, plněním vůči třetí osobě ve smyslu ustanovení § 1935 OZ, které proto nelze použít k řešení otázky, kdo je odpovědnou osobou. Pro závěr o pasivní legitimaci ve sporu o náhradu újmy způsobené nesplněním povinnosti vlastníka při správě komunikace je třeba vyjít z § 2914 OZ vykládaného též v kontextu s úpravou obsaženou v silničním zákoně.
Závěrem NS je, že povinnost nahradit újmu způsobenou uživateli komunikace závadou ve schůdnosti či sjízdnosti má vlastník komunikace, ovšem zřídil-li k tomu osobu správce, má tu povinnost on, zatímco vlastník za splnění jeho povinnosti k náhradě poškozenému ručí. Oproti tomu k náhradě újmy způsobené porušením zákonné povinnosti udržovat komunikace v řádném stavu je povinen jen sám vlastník bez ohledu na to, zda si i k tomuto účelu zřídil samostatný subjekt.
Zdroj: Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky č.j. 25 Cdo 2393/2023-207